Můj příběh

Jsem žena, manželka a matka dvou skvělých synů. Zabývám se tím, co mě baví a zároveň mám čas věnovat se dětem. Jako rodina si užíváme sebe navzájem. Žiji plnější život podle svých představ. Je mi dobře tady a teď.

Mám uklizeno.

Úklid mi nezabírá mraky času a zároveň vydrží. Vím, jak si uspořádat šatník, jak skládat oblečení a jak rovnat věci do polic a šuplíků. Mám dostatek úložného prostoru, který nepřetéká. Vím, jak šetřit přírodu i peněženku. Umím ekologicky čistit nebo prát. Naučila jsem se uklízet dětem, a hlavně s dětmi. Úklid nás doma baví.

Od malička jsem se zajímala o to, jak srovnat věci do skříní. Bavilo mě vše vyndat, úhledně poskládat a zase vrátit na místo. Nadšeně jsem prolézala skříně sestře, mamce, babičce nebo sestřenici a třídila a rovnala jejich nepořádek. Bylo to pro mě vždy velké dobrodružství.

Líbí se mi jednoduchý skandinávský design, který přesně zapadá do minimalistického smýšlení. Uklízení mě baví a právě myšlenka minimalismu mě naprosto nadchla. Umožňuje mi dát věcem smysl a řád a zároveň mi dává největší svobodu.

Žiji v domě, jehož přestavbu jsem si sama navrhla a s manželem vybudovala. Díky kompletní rekonstrukci starého domu má dům jedinečné kouzlo spojující staré s novým. Naučili jsme se, jak jde ušetřit na ceně, ale ne na kvalitě a tyto své poznatky předáváme dál.

Mým cílem je šetrný způsob života. Zajímám se o zero waste. Čím více šetřím, tím více se mi daří nalézt další oblasti, ve kterých je to možné bez dopadu na kvalitu. V mnohých případech jsem zjistila, že mě to víc baví a výsledek je mnohdy lepší a zdravější.

Ještě před několika lety bylo vše jinak.

S mužem jsme vlastními silami u mě doma vyklidili stoletý nepořádek a zbourali garáž s plánem na jejím místě postavit nový dům. Strávili jsme velmi intenzivní a fyzicky namáhavou prací celé léto.

Potom ale přišla velká rána. Přes hádky s mými prarodiči jsme nemohli dále pokračovat. Byli jsme zničení a unavení. Investovali jsme do projektu spoustu času, sil a také už i velké množství peněz. Jenže rozhádaná rodina již nedovolovala zůstávat. Měli jsme vykopané základy a další týden měla přijet firma na vylévání základové desky. Museli jsme ji s těžkým srdcem odvolat.

Začali jsme znovu. Museli jsme najít jiný dům. Naše finanční situace již nedovolovala novostavbu a i na rekonstrukci bylo málo peněz. Koupili jsme starý dům, který jsme se rozhodli od základů přestavět.

Ale ani tehdy jsme neměli štěstí. Koupě domu se protáhla na rok a měsíc. Mezi majiteli byla totiž nesvéprávná osoba a její opatrovnice navíc na dům uvalila exekuci za dluhy na hromadné dopravě. Proběhly tři soudy. Měli jsme zaplacenou zálohu a zároveň jsme se do domu zamilovali, takže jsme couvnout nechtěli. Dali nám možnost začít s opravou, ale v domě nebyla elektřina a voda. Bylo to opravdu divoké.

Zrekonstruovali jsme ve dvou lidech ruinu, kterou by většina zbourala. Sama jsem dělala návrhy, zjišťovala postupy, jak se co dělá. Oba jsme se vše učili pokusy a omyly. Od malička mě bavilo malovat návrhy interiéru a tímto jsem se dost realizovala.

Během rekonstrukce jsem dopisovala diplomovou práci a dokončovala magisterské studium Učitelství zeměpisu a dějepisu.

Všudypřítomný nepořádek vedl k hádkám s manželem.

Měli jsme spoustu věcí, které nebylo kam dát. Úložného prostoru bylo stále málo a když jsme namáhavě vytvořili další, tak byl hned přeplněn. Skříně byly plné přetékajících krámů. Nemohla jsem nic najít. Z bortících se komínků se špatně vytahovalo oblečení, takže jsem mnohdy nosila pořád to stejné dokola. Vlastně jsem vůbec nevěděla, co se tam všechno ukrývá. Některé police byly tak naplněné, že jsem měla věci ve dvou řadách za sebou. Všude se kupily věci, které nebylo kam dát.

Úklid byl velmi složitý. Zabral spoustu času a ve výsledku nešlo nic poznat, stále vše vypadalo neuklizeno. Byla to neskutečná otrava, která nikoho nebavila. Byli jsme nešťastní a neustále rozhádaní kvůli prkotinám.

Hledala jsem práci, ale ten rok byla rekordní nezaměstnanost. Zkusila jsem si raději rozšířit obor absolvováním kurzu účetnictví. Začala jsem pracovat jako účetní, ale korporátní politika časové flexibility a naprostého pracovního nasazení nevyhovovala ani mě, ani mojí vedoucí, která se snažila dohodit na mé místo svého známého.

Opět jsem hledala dál. Tentokrát jsem nastoupila na sekretariát ve státní sféře. Počáteční nadšení vystřídal všudypřítomný syndrom vyhoření. Chtěla jsem utéct na mateřskou, ale když se napoprvé nezadařilo, tak jsem skončila v nemocnici s šíleným ekzémem.

Můj zdravotní stav se zhoršoval a váha rostla.

Nyní to vyprávím jako vtipnou historku, ale tehdy jsem byla dost rozrušená.

Silně krvácející a neuvěřitelně svědící ekzém po celém těle. Byla jsem schopná si ho škrábat do masa. Nešly mi ohnout prsty na rukách. Opuchlá v obličeji, slzící oči a nateklá víčka.

Zoufale jsem zamířila k doktorovi. Ten mi dal kalciovou injekci na alergii se slovy, že to může být po ní horší.

Bylo.

Jela jsem na kožní, tam mě hned odeslali do nemocnice, abych si objednala hospitalizaci. Při cestě v tramvaji se mi zdálo, že se na mě lidé dívají více, než jsem tehdy s ekzémem byla zvyklá. Dokonce i v nemocnici se dívali a brali mě bez čekání.

Nikdy nezapomenu, jak jsem vešla do ordinace a zahlédla škvírou místo oka svůj odraz v zrcadle. Když doktorka uviděla mé zděšení, tak mě řekla: „Uklidněte se.“

Přijali mě hned k hospitalizaci.

Ty tři týdny v nemocnici byly balzám na duši. Bylo mi úplně jedno, co se mnou dělají a čím vším mě mažou. Dostala jsem prášky na spaní a konečně se uklidnila. Měla jsem po dlouhé době možnost bez stresu odpočívat. Obrečela jsem další promarněnou ovulaci, ale mé tělo potřebovalo restart.

A světe div se, konečně se mi podařilo otěhotnět.

Jako chřadnoucí květinku mě hned poslali na neschopenku. Měla jsem tak spousty času se připravit na svou budoucí vysněnou roli – mateřství. Chtěla jsem zažít přirozený porod.

S příchodem prvního syna jsem se začala zajímat o kontaktní výchovu. Moje cesta za přirozeným porodem mě přivedla k porodu druhého syna v bezpečí domova.

S alternativní výchovou přišel i celkový alternativní způsob života. Díky změně jídelníčku a změně životního stylu jsem zhubla a mám kondici jako nikdy předtím. Zařadila jsem spoustu nových potravin a zjistila jsem, že ty nejzdravější se dají nalézt zadarmo v lese nebo na zahradě. V domácnosti bez chemie jsem si vyléčila i ekzém.

Rozhodla jsem se změnit náš přístup k úklidu a zamezit dalším hádkám s manželem, stresu z nepořádku a zjistit, jak vše konečně vyřešit, aby bylo více času na nás i na děti.

Objevila jsem KonMari metodu skládání věci vertikálně. Hodně mě to obohatilo a dost ulevilo našim přetékajícím skříním, ale ještě to nebylo ono.

Začala jsem pro změnu sledovat videa a číst články nebo knihy o úklidu a minimalismu. Stále jsem nebyla schopná si zorganizovat čas na úklid i na dítě. Muselo přijít několik debordelizačních akcí, abychom konečně mohli spokojeně dýchat. Metodou pokus-omyl, nespočtem přečtených rad o úklidu a ještě více videí o jeho organizaci, jsem náš domov dostala tam, kde je nyní.

A tak jsem se rozhodla své zkušenosti sdílet s ostatními lidmi, kteří, stejně jako já před lety, řeší problém s nepořádkem a nechtějí zažívat stres s tím spojený. Já jsem už tento kus cesty prošla za vás a dám vám jednoduché tipy, jak na to.